Čert aby vzal všechny třídní srazy...!
19.09.2008 13:03
Čer
Naštěstí je tu organizátor srazu, obvykle nějaká holka, která se v práci trochu nudí. Ta tu funguje jako roztleskávačka a rozdmýchává dobře ukryté veselí.
Žil jsem si celkem klidný život, než mě dostihla pozvánka ke třídnímu srazu. Návrat do minulosti se ovšem neobešel bez újmy na duševní pohodě.
Reklama:
Znáte nějaký důvod, proč chodit na třídní srazy? Snažili jsme se na některé přijít, ale moc
se nám nedařilo. Když tak nám nějaký napište na esquire@stratosfera.cz.
áhodou si na to pamatuju moc dobře. Jak jsme si padali do náručí, slzeli jsme, holky z naší třídy jsme poprvé oslovovali křestním jménem a naříkali na hnusný osud, že nás rozdělil. Zároveň jsme si přísahali, že se už příští pátek sejdeme na koupališti. Mluvím o posledním dni, kdy jsme opouštěli devátou třídu a navždy se rozprchli po světě. Píši navždy, protože jsem ještě nepotkal nikoho, kdo by onen pátek na to koupaliště dorazil. Pozvánka na sraz devítiletky po (hrůza) několika desetiletích mě proto docela zaskočila. První otázka, která mě napadla, byla, co tam vlastně budu dělat. Deset minut jsem zkoušel vylovit z paměti jména tehdejších spolužáků, ale po čtvrtém, na které jsem si vzpomněl, jsem to vzdal. Asi za týden volal můj tehdejší spolužák, se kterým bývávala docela legrace, jestli tam budu. Tak jo, budu.
Nikoho by nemělo překvapit, že v salonku, kde se sraz koná, sedí úplně cizí, staří a oškliví lidé. Mluví spolu jenom ti, kteří se vídají častěji, ostatní rozpačitě mlčí, snaží se přiřadit tváře ke jménům a z náhodných indicií určit, kdo je kdo. Naštěstí je tu organizátor srazu, obvykle nějaká holka, pardon, paní, která se v práci trochu nudí. Ta tu funguje jako roztleskávačka. Určitě se najde někdo, kdo vás pozná: „Jééééé, Jirka. Ahóóóóój... To je let, co jsme se neviděli, viď? A co pořád děláš? Máš nějaké děti? Přivezl jsi fotky?“ Nepřivezl, a tudíž o mě spolužačky ztrácejí zájem. V koutku sedí v roztrhaném tričku vrásčitý vágus. Je to možné? Můj někdejší nejlepší kamarád, kvůli kterému jsem doma míval problémy. Každý má v dětských letech nějakého nejlepšího kamaráda, kterého mu doma zakazují. Přisedám si. „Ta Jana je furt stejně blbá,“ vítá mě do kolektivu. Ďábelsky se rozchechtáme, ale asi po deseti minutách už si nemáme co sdělit. Chvíli ještě poslouchám nějaké jeho pracovní historky ze skladu a s omluvou se zvedám a jdu k baru. „Nazdar,“ plácne mě žoviálně po zádech dobře oblečený pán s masivním zlatým prstenem a pokračuje v líčení svých historek z jakési země Latinské Ameriky. „To bys musel vidět, jak tam ti lidé žijí,“ obrací se na mě.
„Znám to tam docela dobře,“ utírám ho a opouštím jeho protažený obličej. Mirek se vzápětí hodí zpět do formy a líčí své cestovatelsko-manažerské zážitky paním, které byly nejdál v Bibione, a tudíž na něm mohou oči nechat. Jak je možné, že ten uťápnutý tlustoprd to dotáhl tak daleko? Nebo má ty hadry z půjčovny, aby udělal dojem? Stoupl jsem si nedaleko a předstíral, že neposlouchám, ale poslouchal jsem velice dobře. Co kdyby se mi mohl hodit? Třeba dělá práci, kdy bychom si mohli být prospěšní.
Trochu jsem se zastyděl, když jsem si uvědomil, že mě vlastně nic jiného nezajímá. Přišoural se ke mně můj bývalý nejlepší kamarád. Má už trochu skelné oči. Z jukeboxu se ozvala Lucie Bílá. „Tu žeru,“ oznámí mi. Proboha, co tu vlastně dělám?
Zmocňuje se mě panika. Předstírám, že mi zvoní mobil. Sehraju etudu naléhavý hovor. „Zaplať to za mě, prosím tě,“ dávám parťákovi do ruky bankovku a definitivně prchám. Až u benzinky, když jsem platil, jsem zjistil, že jsem mu dal pětistovku. Za jednu zázvorovou limonádu, ach jo. Zřejmě i to byl důvod, že mi za dva týdny volal do práce světák Mirek a dával si se mnou schůzku. Asi nějak vycítil, že bych mu mohl být prospěšný. Čert aby vzal všechny třídní srazy...
(Jiří Roth, Esquire)
se nám nedařilo. Když tak nám nějaký napište na esquire@stratosfera.cz.
áhodou si na to pamatuju moc dobře. Jak jsme si padali do náručí, slzeli jsme, holky z naší třídy jsme poprvé oslovovali křestním jménem a naříkali na hnusný osud, že nás rozdělil. Zároveň jsme si přísahali, že se už příští pátek sejdeme na koupališti. Mluvím o posledním dni, kdy jsme opouštěli devátou třídu a navždy se rozprchli po světě. Píši navždy, protože jsem ještě nepotkal nikoho, kdo by onen pátek na to koupaliště dorazil. Pozvánka na sraz devítiletky po (hrůza) několika desetiletích mě proto docela zaskočila. První otázka, která mě napadla, byla, co tam vlastně budu dělat. Deset minut jsem zkoušel vylovit z paměti jména tehdejších spolužáků, ale po čtvrtém, na které jsem si vzpomněl, jsem to vzdal. Asi za týden volal můj tehdejší spolužák, se kterým bývávala docela legrace, jestli tam budu. Tak jo, budu.
Nikoho by nemělo překvapit, že v salonku, kde se sraz koná, sedí úplně cizí, staří a oškliví lidé. Mluví spolu jenom ti, kteří se vídají častěji, ostatní rozpačitě mlčí, snaží se přiřadit tváře ke jménům a z náhodných indicií určit, kdo je kdo. Naštěstí je tu organizátor srazu, obvykle nějaká holka, pardon, paní, která se v práci trochu nudí. Ta tu funguje jako roztleskávačka. Určitě se najde někdo, kdo vás pozná: „Jééééé, Jirka. Ahóóóóój... To je let, co jsme se neviděli, viď? A co pořád děláš? Máš nějaké děti? Přivezl jsi fotky?“ Nepřivezl, a tudíž o mě spolužačky ztrácejí zájem. V koutku sedí v roztrhaném tričku vrásčitý vágus. Je to možné? Můj někdejší nejlepší kamarád, kvůli kterému jsem doma míval problémy. Každý má v dětských letech nějakého nejlepšího kamaráda, kterého mu doma zakazují. Přisedám si. „Ta Jana je furt stejně blbá,“ vítá mě do kolektivu. Ďábelsky se rozchechtáme, ale asi po deseti minutách už si nemáme co sdělit. Chvíli ještě poslouchám nějaké jeho pracovní historky ze skladu a s omluvou se zvedám a jdu k baru. „Nazdar,“ plácne mě žoviálně po zádech dobře oblečený pán s masivním zlatým prstenem a pokračuje v líčení svých historek z jakési země Latinské Ameriky. „To bys musel vidět, jak tam ti lidé žijí,“ obrací se na mě.
„Znám to tam docela dobře,“ utírám ho a opouštím jeho protažený obličej. Mirek se vzápětí hodí zpět do formy a líčí své cestovatelsko-manažerské zážitky paním, které byly nejdál v Bibione, a tudíž na něm mohou oči nechat. Jak je možné, že ten uťápnutý tlustoprd to dotáhl tak daleko? Nebo má ty hadry z půjčovny, aby udělal dojem? Stoupl jsem si nedaleko a předstíral, že neposlouchám, ale poslouchal jsem velice dobře. Co kdyby se mi mohl hodit? Třeba dělá práci, kdy bychom si mohli být prospěšní.
Trochu jsem se zastyděl, když jsem si uvědomil, že mě vlastně nic jiného nezajímá. Přišoural se ke mně můj bývalý nejlepší kamarád. Má už trochu skelné oči. Z jukeboxu se ozvala Lucie Bílá. „Tu žeru,“ oznámí mi. Proboha, co tu vlastně dělám?
Zmocňuje se mě panika. Předstírám, že mi zvoní mobil. Sehraju etudu naléhavý hovor. „Zaplať to za mě, prosím tě,“ dávám parťákovi do ruky bankovku a definitivně prchám. Až u benzinky, když jsem platil, jsem zjistil, že jsem mu dal pětistovku. Za jednu zázvorovou limonádu, ach jo. Zřejmě i to byl důvod, že mi za dva týdny volal do práce světák Mirek a dával si se mnou schůzku. Asi nějak vycítil, že bych mu mohl být prospěšný. Čert aby vzal všechny třídní srazy...
(Jiří Roth, Esquire)
———
Zpět