Jana Adamcová: Moje dítko je pěkné kvítko!

Moje dítě, to je pěkné kvítko. Ale jinak je to usměvavý blonďatý kudrnatý kluk s modrýma očima a jmenuje se Daniel. Za těch dva a půl roku, co je na světě, mě naučil spoustu věcí. Hodně jsem se třeba zlepšila v běhání. Když jej vyndám z auta a dovolím si ten luxus, nedržet ho při tom byť na vteřinu za ruku, neboť tu a tam je potřeba z auta vyndat i objemný nákup, zdrhne mi tak rychle, že ho pak i čtvrt hodiny s plnými igelitkami potravin honím kolem baráku, abych ho dostala domů.

Docela slušně posiluji ruce. Vzhledem k tomu, že každých pět minut chce podat, přinést a odnést něco jiného, a mezitím si to ještě dvakrát rozmyslí, mám doma posilovnu a aerobik v jednom. Ale to je normální, tu a tam má asi každá maminka pocit, že být ostravským horníkem je oproti mateřské ‚dovolené‘ legrace. A dostatek pohybu žádné ženě po třicítce neuškodí, naopak. Takže si nestěžuji a užívám si to, odměna je ta nejsladší z nejsladších.

Kromě vylepšení fyzické kondice jsem si díky svému dítěti také hodně vytrénovala trpělivost a toleranci. Několikrát za den měním plány a přizpůsobuji je požadavkům nejmladšího muže naší rodiny. A už mi to ani nevadí. A co víc, nevadí mi už skoro nic. Chvílemi mám dokonce pocit, že jsem se ocitla někde mimo realitu, že od narození svého syna mám na očích jakési růžové brýle a žádné malicherné pseudoproblémy se mě netýkají. Kdysi mě rozčilovalo kdeco. Třeba špinavé chodníky, nejezdící výtah nebo odtažené auto. Moje odtažené auto. Teď se naopak divím, když se kvůli podobným prkotinám rozčiluje manžel. To pokaždé znejistím, zda nežije na nějaké jiné planetě. Anebo že bych na ní žila já?

Z tohohle pohledu může moje mateřství vypadat jako dvouletý permanentní pobyt v all inclusive lázních s přesně dávkovanou fitness aktivitou a správně naordinovaným relaxačním cvičením. Což samozřejmě není. K tomu, co mě mé dítko-kvítko naučilo ze všeho nejvíce, se dostávám teprve teď. Je to strach. Nikdy v životě jsem nezažila tolik koncentrovaného strachu jako od chvíle, kdy se Daniel narodil. Jestli to takhle vnímá každá maminka, a nedělám si iluze, že tomu tak není, pak je to zátěž veliká i pro slona, natožpak pro jednu drobnou osobu něžného pohlaví. Nikdy v životě jsem se tolik nebála. Bojím se o syna každou vteřinu, kdy ho nemám u sebe, ale bojím se, i když ho u sebe mám. A to ještě nepřišel s tím, že by chtěl odjet s kamarády na chatu nebo studovat do ciziny. To fakt upřímně nevím, co udělám. Zatím si umím představit, že udělám snad cokoliv, ale rozhodně ne to, že bych ho někam pustila. Takhle daleko jsem se ve svém duchovním relaxačním cvičení zatím nedostala.

V této chvíli vzhledem k věku mého klučíka, se asi bojím tak trochu přehnaně a rozmarně. Vlastně si dělám taková pravidelná strachová cvičení. Jen se obávám, a už jsme opět u strachu, že tohle je jediný druh cvičení, který s postupným vylepšováním kondice nemá nic společného. Dost pochybuji o tom, že čím poctivěji teď budu trénovat, tím lépe vycvičená pak budu. Strach už mě asi nikdy neopustí. Budu ho mít až do smrti. Ale abychom se neloučili tak pesimisticky...

Díky mému Daníčkovi se ještě v něčem jiném zcela změnil můj pohled na život. Chlap už není to nejhorší, nejnechápavější a nejnedokonalejší stvoření na světě. Když se ke mně můj dvouletý mužíček přitulí a dá mi pusinku, udělala bych pro něj cokoliv… Třeba i měla permanentní nesnesitelný strach...